Novinky

27.09.2019 Kroužky a kurzy

Kroužky a kurzy postupně zveřejňujeme a otevíráme. Startovat budou během října. Naše nabídka není nikdy kompletní, protože pro vás otevíráme stále nové kroužky a kurzy během celého roku. Sledujte naše stránky.

27.09.2019 Přihlášky po celý rok

Do mnoha kroužků a kurzů se můžete přihlásit po dobu celého školního roku. Cenu vám případně upravíme.

Kurz Ebru | Turecká technika malování na vodní hladině

23.10.2019 Výtvarka SVČ Klíč FM přichází s novinkou, kterou je kurz Ebru – turecká technika malby na vodě. Během soboty 2. 11. 2019 se seznámíte s touto uměleckou technikou a pod vedením zkušené lektorky si vyrobíte a odnesete domů několik nádherných výrobků. Kurz je určen dospělým a rodičům s dětmi od 12 let.

Ebru je turecká technika malby na vodní hladině z 15. století a dosud doložená historie techniky mramorování sahá až do roku 986 n.l. Postupně se vyvíjela ve východní a střední Asii. Od roku 2014 je tato technika zapsána na seznamu nehmotného kulturního dědictví Turecka v UNESCO.

V kurzu Vás naučíme několik základních vzorů, které vytvoříte pomocí drátků a hřebínků. Budete pracovat na vodní lázni formátu A4 a dostane balíček 15 ks látek a papíry pro otisk. Dále bude nachystána nádoba formátu 120 x 60 cm, pomocí které si natisknete jednu věc, kterou si přinesete. Např. bílá látka, plátěná taška, tričko, šátek apod. Doporučujeme 100 % bavlnu, satén, hedvábí. Nejlépe předeprané.

Kurzem Vás provede zkušená lektorka Mgr. Tess Gemelová (www.ebru.cz), která tuto techniku studovala v Istanbulu v ateliéru přední turecké malířky Feride Dayanc a v GalatART pod vedením Nesime Kantar.

Přijďte a užijte si prima sobotu.


Informace o kurzu a možnost přihlásit se:

  • Kurz pro jednoho dospělého ZDE.
  • Kurz pro jeden pár – dospělý + dítě od 12 let ZDE.
 
Další odkazy:
  • Video – Jak technika vypadá najdete ZDE.
  • Obrázky najdete ZDE.
 
 
Historie Ebru

První odkaz, který pravděpodobně popisuje mramorování a pochází z roku 986 n. l., byl nalezen v díle učence Su Yijian (蘇易簡) nazvaném Wen Fang Si Pu (文房四谱) neboli „Čtyři studijní podklady učně“. Tato studie obsahuje informaci o inkoustu, inkoustovém kamení, štětcích a papíru používaném v Číně. Text zmiňuje ozdobné papíry označované jako 流沙箋, což znamená „tekoucí pískový dopisní papír“, které byly zhotoveny v dnešním regionu Sichuan. Jeden typ papíru byl tvořen přetažením papíru přes zkvašenou moučnou pastu smíchanou s různými barvami, což vytvořilo nahodilý nepravidelný design. Pro další typ papíru byla použita pasta z medu a lusků svatojánského chleba smíchaných s krotonovým olejem a zředěná vodou. Pravděpodobně byla použita černá i barevná tuš. K rozptýlení barev sloužil zázvor ve formě oleje nebo extraktu. Inkoust byl nanášen kartáčem na vlasy klepáním. Většinou se kresba přenášená na papír podobala postavám, mrakům nebo létajícím ptákům. Ukázky papírů ale nebyly dosud v Číně nalezeny a zbývá mnoho věcí ověřit.

Střední Asie
V 15. století se technika plovoucích barev na hladině vody objevila ve Střední Asii, pravděpodobně koncem vlády islámské dynastie Timurid, jejíž hlavním sídlem bylo město Herát v dnešním Afganistánu. Jiné zdroje uvádějí éru dynastie Shaybanid sídlící ve městě Samargand nebo Bukhara v dnešním Uzbekistánu. Technika byla označována jako Kâghaz-e Abrî (رىѧاب ذѧكاغ) nebo zjednodušeně jen abrî (ابرى) a je často zmiňována v několika historických překladech. Většina historických perských i tureckých textů, vztahujících se k této technice, používá rovněž označení Abri.

Základem techniky je nanášení barev na povrch viskózní vodní lázně vyrobené rozpuštěním rosolovitých slizů různých rostlin. Jak se technika postupně vyvíjela, začali se používat různé nástroje ovlivňující malbu, např. hřebeny a drátky, kterými se barvy na hladině vzájemně pročesávaly a deformovaly. Výsledkem byly neuvěřitelně komplikované a fascinující vzory. Přímá souvislost s obdobnou starší čínskou nebo japonskou technikou nebyla dosud prokázána.

Indie
V Indii byla Abri technika kombinována s „Aks“, což jsou různé kombinace mramorování s maskováním a šablonou. Vznikly tak jedinečné a vzácné formy miniaturní malby, které jsou spojovány hlavně s městem Decca a vládou dynastie Adil Shadi v 17. století. Historie techniky mramorování v Indii ale dosud čeká na podrobnější prozkoumání.

Turecko
Nejznámějším reprezentantem a zakladatelem osmanské školy Ebru je Mehmed Effendi (1680-1773), který v 18. století rozvíjel v technice Ebru vlastní mramorové motivy a zobrazování květin. Samotné označení techniky „Ebru“ se začalo používat v Turecku až v 19. století. Žák Ethema Effendi, Necmendin Okyay (1883-1976), který se stal prvním učitelem umění na Fakultě výtvarných umění v Istanbulu, se věnoval tradiční islámské kaligrafii v kombinaci s technikou Ebru a doplnil tradiční školu Ebru o květinové vzory. Jeho student, Mustafa Duzgunman (1920-1990), rozšířil květinové motivy svého učitele například o sedmikrásku. Uvedení výtvarníci jsou představitelé tradiční turecké školy Ebru předávané z učitele na žáka. Mezi známé umělce turecké školy také patří Sadik Effendi (?-1846). Tvrdí se, že se učil ve městě Bukhara a učil toto umění i své syny. Je mu přičítán rozvoj domácího průmyslu s dekorativním mramorovaným papírem a také rozvoj tiskařského průmyslu. Mramorované papíry byly vázány do svazků a prodávány podle hmotnosti. Při jejich výrobě často používali techniku mramorování s terpentinem.

V 17. století evropští cestovatelé na Blízkém východě shromáždili ukázky mramorovaných papírů a soustředili je do alba „Amicorum“ („Přátelství“). Technika mramorování se dostala touto cestou do Evropy a stala se populární na vazbách knih a dekoračních papírech, kterými se potahovaly poličky, vnitřky skříní a zásuvek. Používáním mramorovaných papírů v knihařských dílnách k potahování knižních desek a zdobením knih touto technikou na stranách ořízky knižní vazby rozšířili uplatnění této techniky v novém odvětví, ve kterém se hojně používala v Evropě ještě počátkem 20. století. V 17. století evropští cestovatelé na Blízkém východě shromáždili ukázky mramorovaných papírů a soustředili je do alba „Amicorum“ („Přátelství“). Technika mramorování se dostala touto cestou do Evropy a stala se populární na vazbách knih a dekoračních papírech, kterými se potahovaly poličky, vnitřky skříní a zásuvek. Používáním mramorovaných papírů v knihařských dílnách k potahování knižních desek a zdobením knih touto technikou na stranách ořízky knižní vazby rozšířili uplatnění této techniky v novém odvětví, ve kterém se hojně používala v Evropě ještě počátkem 20. století. Unikátní metoda malby budila v Evropě pozornost u prvních renesančních vědců. Stručný popis techniky publikoval Athanasius Kircher v „Ars Magna Lucis et Umbræ“ v Římě v roce 1646 a rozšířil se tak po Evropě. Nejstarší popis v němčině nalezneme v knize „Deliciae Physico-Mathematicae und Philosophische Erquickstunden“ od Daniela Schwentera z roku 1671. Podrobná prezentace používání techniky evropskými knihaři byla zveřejněna i s ilustracemi v encyklopedii Denise Diderota a Jeana le Rond d´ Alemberta Sv. IV z roku 1768. Umění mramorování se stalo velmi populárním řemeslem v 19. století, kdy Angličan Charles Woolnough vydal v roce 1853 svou knihu „Art of marbling" (Umění mramorování) zaměřenou hlavně na uplatnění této techniky v knihařství.